Svět bez jména

368 c.l., země nikoho – pomezí Šedých hor

 

Sny jsou hodně podivná věc. Svět mezi světy, stát sám pro sebe, bytí mezi životem a smrtí, malá smrt. Toto je sen, musí to být sen. Ví to. Tohle nemůže, nesmí být skutečné. Bílá, hustá mlha nemající počátek ani konec, kterou bezhlavě utíká. Bez zastavení, bez oddechu. Utíká, ale marně. Zakopne, upadne a ze tmy náhle zazáří bílé chladné oči. Probodávají ho, spalují, prosí i nutí. Zoufale se staví k poslednímu odporu, přesto sám dobře tuší, že už nemá žádnou šanci…

A pak se napil. Otevře oči. Ostré světlo ho okamžitě oslepí, chvilku trvá, než se barevné fleky konečně pospojují v jasný obraz korun stromů. Probudí se, to ano, ale noční můra jaksi stále nechce skončit. Jako když jste postava ve snu, nevíte kdo jste, co tu děláte, jak vypadáte, prostě nic nevíte. Chybí vám scénář a děj snu neúprosně běží a nutí vás jednat. Přesně tak se teď cítí, ale je už úplně vzhůru. Tohle není sen, protože ostrá vtíravá bolest většinou do říše snů nepatří. Pohne se, jeho tělo ihned bouřlivě zaprotestuje a potrestá ho další dávkou řezavé bolesti. Při pohybu uvidí svoje ruce a oblečení. Překvapí ho to, tohle je jeho poprvé. Jenže na nějaké prohlížení nemá čas. Právě totiž odhalil hlavní příčinu té nepříjemné, neustávající bolesti. Na haleně má velkou krvavou skvrnu naštěstí už dávno zaschlé, tmavé krve. Pomalu se posadí, pravou rukou opatrně odlepí látku ze své šedé kůže. Rána má čerstvý strup, nehnisá, bolí a svědí, což je dobré znamení, že se hojí. Toto zranění muselo způsobit nějakého ostří. Naštěstí sklouzlo po klíční kosti, jinak by byly jeho následky mnohem horší. Vzápětí ho napadne. Hele, jak to všechno víš? Nesvede si, sám odpovědět. Ví to. Prostě ví, jako věděl, že tady okolo jsou stromy, dokonce rozeznal jejich druhy. Ale odkud tohle všechno zná, tak docela netuší. Možná o tom někde četl… umím vůbec číst? Škubne prudce hlavou. Chce zahnat podivné, zmatené, nesourodé myšlenky a hlavně si konečně vzpomenout. Vzpomenout si na cokoliv. Při tom rychlém pohybu mu kolem tváře proletí pramen jeho vlasů, zachytí ho a kouká. Mám úplně bílé vlasy a docela dlouhé. Kolik mi je? Napadne ho, že je možná snazší si zase lehnout, na nic nemyslet a prostě spát dál. Jenže ten děsivý sen by jistě neúprosně pokračoval dál. Pak cosi vzadu v jeho hlavě se znenadání pohne. Nemysli na blbosti! Zatím ještě žiješ a jestli něco rychle neuděláš, nebudeš už žít moc dlouho. Hledej vodu, ta bolest není jen z té rány, jde i o svíravou žízeň. Vstane a pomalu s námahou vyrazí, hlavou se mu honí – jít z kopce, voda stéká, sledovat půdu je-li vlhká, poslouchat, hledat stopy zvěře, chodí k napajedlu. Neřeší odkud tohle všechno zná, není čas. Touha přežít je velmi silná a prvotní. Nejdřív najde vodu, pak se prostě uvidí. Našel vodu, jak se říká za pět minut dvanáct. Doslova upadne na břeh. Začne pít, lačně a rychle. Pije jako zvíře, nepoužívá ruce. Dokud neuhasí palčivý plamen žízně, nedívá se ani napravo ani nalevo. Žaludek se náhle vzepřel. Piješ moc rychle, napadne ho, uber. Zvedne hlavu. Skutečně našel napajedlo, tůň v prohlubni pod kořeny velkých stromů. Půda je tady pošlapána nesčetnými stopami zvěře. Ta voda není moc čistá, pomyslí si, ale neleží tu žádné zdechliny, tak by neměla… moment leží tady mrtvé srnče! Hned se však uklidní. Tělo je zpola okousané, srnče strhl rys. Asi ho svým příchodem vyrušil, tak lovec pustil svou kořist. Instinkt ihned odkopl všechen zdravý rozum do kouta. Bolest je i z čirého hladu. Skočí po mase, zakousne se. Je mu úplně jedno, že maso je syrové, zvíře nestažené, nevyvržené, páchne a ani už neodhání nenechavé, vlezlé mouchy, které si také chtějí přijít na svůj díl. Polyká. Čím je žaludek sytější, tím víc se ozývá jeho rozum. Zbrzdi, je to děsně nechutný, syrový a pak, moc jídla najednou tě v tomhle stavu může i zabít.

,,Neměl bys tohle jíst.“ Řekne nahlas, jenže někdo docela jiný. Otočí se. Kousek od něj ve svahu stojí žena s hnědými rozcuchanými vlasy, v oděvu z hrubé látky pošitém králičí kožešinou, u boku pár úlovků. Jde po zvířecí stezce, bezpochyby vybírá pasti. Pomyslí si.

,,Měl jsem hrozný hlad.“ Odpoví jí. Něco ho na té ženě okamžitě zarazí. Lovkyně má takový nepřítomný těkavý pohled, ruce se jí bez ustání chvějí, cukají. Není to však strachem. Přitom ona by se ho přeci měla bát. Ale proč by se ho měla bát? Napadne ho vzápětí.

,,Jé ty syčíš.“ Řekne žena, rychle seběhne a přičapne na zem přímo u něj.

Syčím? Jasně nerozumí mi, protože je člověk. Podívá se do tůně, ona je člověk a on? Hlad a žízeň ho prve plně zaměstnali, neprohlédl si svůj odraz. Už ho tak moc nepřekvapí, vlasy ho prve vyvedly z míry víc. Nebo si jen zvykám? Pomyslí si. Má šedou kůži, jasně modré oči, špičaté uši, ale teď vypadá docela jako něco, co právě vylezlo z hrobu. Možná proto jak vypadám, by ze mě žena měla mít strach. Sám bych se lekl, potkat se na nějakém osamělém místě. Ušklíbne se kysele a řekne: ,,Ona je člověk, ale kdo jsem pak já?“ Slova jsou v obecné, prokmitne mu hlavou rychlá myšlenka, já umím i jiný jazyk. A celkem dobře. Kde se to ve mně bere?

,,Jé ty mluvíš sám se sebou. Já taky. Ale hlavně že už nesyčíš.“ Poví vesele žena a zašklebí se. Poskládalo se mu to. Ona je blázen, ten prázdný výraz očí, její bezstarostné chování. Brzdi kámo, ona je třeba blázen a ty ani nevíš, kdo jsi. Kdo z vás je na tom hůř?

Žena stáhne z ramene vak, zanoří se do něj a pak mu bezelstně podá několik proužků sušeného uzeného masa a tvrdý chléb. Poví: ,,Na, maso není nic moc dobré, musíš ho hodně dlouho žužlat, ale je určitě lepší než syrové. Já jsem Besva. Klidně to sněz, já nemívám hlad. Najím se, jen když mi to někdo připomene. Tohle je jídlo, které jsem měla sníst dnes k obědu, včera k obědu a myslím, že ještě včera a včera.“ Proškrabe se na hlavě: ,,Ty jsi kdo?“

Téhle otázky se bál. Všechno by se pro něj hned vyřešilo, kdyby Besva věděla, kdo je a jak se jmenuje. Jenže žena tohle neví. Život prostě nebývá až tak jednoduchý.

,,Nevím. Opravdu nevím.“

Besva nereaguje moc překvapeně. Řekne jen: ,,Škoda, ale nevadí. Jsi kamarád?“

,,Jsem.“ Odpoví se shovívavostí v hlase. Rozhodně Besvě nechce v ničem ublížit a kamarád zní mnohem lépe než nepřítel.

,,Besvo, Besvo, kde zase trčíš! Už se vracíme, stmívá se.“ Zazní znenadání.

Napadne ho, že asi není nejlepší nápad, dovolit Besvě, aby odpověděla, ale žena je prostě rychlejší. Ihned křikne: ,,Jsem dole u vody a mám tu kamaráda.“ Pak se na něj otočí a vesele řekne: ,,Nemusíš se bát, to je jen můj starší bráška.“

Hlas se blíží a hudruje: ,,Besvo snad jsi zase nenašla nějaký živý zvíře. To by bylo tenhle týden už páté, když počítám i tu žábu. Stejně ti ten tvůj novej kamarád zas uteče, nebo tě pokouše.“

Mezi stromy se vynoří podsaditý vousatý, tak čtyřicetiletý muž. Zarazí se, v očích má strach. Vydechne: ,,Tarnen! Zatraceně tarnen. Besvo nestůj! Utíkej, ale hned!“

Muž má malý lovecký luk. V mžiku založí šíp, na takovou vzdálenost se musí trefit, i když se mu velmi viditelně chvějí ruce. Není tu kam uhnout. Leda by… Vstane součastně s Besvou. Je za ní v zákrytu, ruka mu instinktivně vyletí, ale zastaví se. Ne, nepoužije tu ženu jako štít. Muž s lukem si moc dobře uvědomí, co chtěl právě udělat a neudělal. Jejich oči se střetly. Odhadli své vzájemné šance a schopnosti. Ano, jsem tarnen, proto se mě ti lidé bojí, tohle je přirozený běh věcí. A jseš si tak jistej, že jsi tarnen? Nevypadáš tak úplně jako oni. Ozve se další z řady jeho vtíravých myšlenek.

Řekne tiše: ,,Besvo jdi za bratrem.“

Žena vyrazí, pak se zastaví, vůbec nepochopila vážnost situace, koukne na něj: ,,Ty nejdeš?“

,,Ne.“ Odpoví jí.

,,Škoda. Ahoj.“ Zasměje se a doběhne k lovci, který na něj stále míří. Nebo se o to alespoň snaží. Besva je pořád v případném úhlu výstřelu, nyní si dokonce stoupne přímo před lukostřelce. Viditelně si neuvědomuje, co dělá. Zasměje se: ,,Ahoj Zane, proč jsi tak rozzlobený?“

,,Utíkej dál, nezastavuj se! Hlavně mi nestůj před lukem!“ Zaječí na ní. Poslechne ho, zřejmě je naučená poslouchat hned a neptat se. Besva zmizí mezi stromy. Muž rychle couvá, míří na něj, ale on dobře ví, že Zan už nevystřelí. Má co chtěl, oba se před okamžikem mlčky rozhodli nebojovat. Zane skloní luk a otočí se. Rozeběhne se pryč. Zaslechne jen jediné tiché: ,,Dík.“ Nebo se snad plete?

Teď rychle dýchá. Uvědomil si, že chybělo velmi, opravdu velmi málo a oba by je zabil. Věděl jak, dokázal si představit každý krok, každičký pohyb. Znepokojující vědomí. Pomalu sní část jídla od Besvy. Přemýšlí… ti dva by mu mohli poskytnout nějaké odpovědi. Má jít za nimi? Stmívá se a on není sto se rozhodnout. Nakonec nevydrží zůstat sám se svými pochybnostmi, zmatkem a nejistotou. Vydává se po čerstvé stopě lidí. Je to pro něj směšně jednoduché, i když už byla černá noc. Temnota okolo je mu přirozená, uklidňující, známá, vlastní. Třeba do ní patřím? Objevil jejich obydlí docela snadno, cítil kouř a brzy uviděl i matné záblesky ohně. Osamocená polozemnice v lese, daleko od civilizace. Ani nevypadá na řádnou loveckou chatu, tohle je spíš úkryt utečenců. Oheň ale hoří venku. Muž u něj sedí, na luku napjatou tětivu, šípy po ruce. Jeho sestra spí na přikrývce vedle něj. Zane prostě jen čeká, že on přijde. Zůstal v přítmí, pozoruje je.

Děláš velkou chybu, ozve se mu v hlavě, ještě chvilku na něj tak upřeně zírej a dojde mu že jsi tady, i když tě neuvidí. Zapomenul jsi snad všechna pravidla při špehování. Pozdě!

Zane se pátravě rozhlédne do tmy a poví: ,,Hej, tarnene! Vím, že tu někde jsi, i když tě nevidím. Vylez, nás vážně nemá cenu zabíjet.“

Je opilý. Dojde mu. Nepochybně je pořádně opilý, vždyť cítí ten smrad pálenky až sem. Podivné. Oba vypadají, že jen taktak přežijí a přesto muž pálí, nebo kupuje alkohol. Hloupé plýtvání. Besva se zavrtí ve spánku a usměje se. Má hezký sen.

Pohne se tiše a rychle. Objeví se za Zanem a první co udělá je, že odstrčí nohou z lovcova dosahu luk. Pak zdvihne prázdnou dlaň, řekne: ,,Nechci vám ublížit, ale taky nechci, aby jste vy ublížili mě.“

,,Jasně.“ Řekne opilec a dá ruku z loveckého tesáku: ,,Kdybys chtěl, už jsme dávno oba mrtvý. Jseš profík chlape, já to poznám. Bejval jsem taky dost dobrej, ale to už je zatraceně dávno. Chlast je děsný svinstvo. Neměl bych se ptát, ale máš tu zakázku, ne? Jenže koho bys tady hledal? Mě asi těžko, já z cechu odešel úplně legálně a zaplatil za to. Zatraceně jsem za to zaplatil. Kdo je cíl? Nějakej kapitán zběhlé císařské jednotky někoho už opravdu hodně nakrkl, nebo je tu tak významnej bandita? Tady totiž vítej v zemi nikoho. Krom zběhů z armády, banditů, utečenců z vypálených měst a osad tu nikdo jiný není.“ Chlap sáhl za poleno, o které se opíral a nahnul si z kožené láhve.

Poslouchá ho velice pozorně. Každá nová informace mu může v něčem pomoci.

,,Chceš?“ Nabídne mu láhev.

Znechuceně zavrtí hlavou, pak se zeptá: ,,Kdo si myslíš, že jsem?“

Zane zamrká začervenalýma očima: ,,Blbej dotaz, tak blbá odpověď- nájemnej vrah?“

Snaží se i k této informaci stavět z racionální stránky: ,,Proč si tohle o mě myslíš?“

,,Viděl jsem tě tam u vody, vzpomínáš si, máš to v sobě. V cechu vás pár je a jste zatraceně dobří.“ Uchechtne se: ,,Něco mi asi uniklo, že? Co je s tebou krom toho, že tvá máma nejspíš ráda lezla sama do jeskyní.“

,,Cože?“

,,Jseš míšenec kámo. Klid, nechtěl jsem tě naštvat a mluvíš tak dobře obecnou, žes asi musel vyrůstat s lidma. Budeš zvyklej na jejich humor. Jak ti říkaj?“

,,Nevím.“ Poví popravdě. Má Zane s ním pravdu, nebo je jen špatný pozorovatel?

,,Aha, tohle hodně vysvětluje, já jsem se jednou tak vožral, až jsem zapomenul, na to kdo jsem. Jenže jsem si zase vzpomněl. Vzpomněl jsem si na úplně na všechno. Chlastám totiž, abych zapomněl.“ Jeho pohled ulpí na blaženě spící Besvě: ,,Vypadá úplně normálně, když tak spí. Je jí dvacet šest a myslí jak pětiletý děcko.“ Napije se a pokračuje: ,,Ty zas vypadáš, jako by se přes tebe přehnalo stádo splašenejch koní, ale nevidím žádné zranění hlavy, které by to tvé okno vysvětlovalo. Nemáš uniformu císařskejch, ale máš docela nóbl šaty. Fakt nevíš, kdo seš?“

,,Ne.“

,,Dám ti jednu dobrou radu zadarmiko, nikomu tohle na potkání nevypravuj. Prostě radši něco vymysli, mohl si přece vyrůst v jakékoliv vsi. Pokud tě někdo pozná, bude se k tobě hlásit sám. Jo, sám, sám.“ Škytne opilec: ,,Jseš si jistej, žes byl sám? Já vím, že vrahové většinou dělaj sólovky, ale prohlídl sis pořádně to místo, kde ses probral? Musej tam přeci bejt nějaký stopy, ne? Probral ses teď někdy v lese, ne? Protože tak vypadáš. A ségra mi tvrdila, žes nepohrdl syrovým srnčím.“

Skvělý, člověk opilý jak zákon káže má lepší nápady než ty. Napadne ho jízlivě. Zane má úplnou pravdu, ráno by ses měl pořádně porozhlédnout na tom místě, kde ses vzbudil.

Besva se náhle posadí, protře si oči a usměje se na něj: ,,Jé, ty si přišel, bráška říkal, že přijdeš.“

,,Už odcházím.“ Opoví ženě.

,,Bráška říkal, že nás zabiješ, já mu pořád říkala, že nám nic neuděláš.“

,,Nic vám neudělám Besvo, slibuji. Už musím jít.“

,,Škoda.“ Tohle slovo používá Besva nejspíš pořád. Mne si rozespale tvář a ptá se zvědavě dál: ,,Vrátíš se?“

,,Možná.“

,,Tak ahoj.“ Odešel do tmy tiše, rychle a bez rozloučení. Věděl, že v muži stále vzbuzuje strach. Nemohl se rozhodnout, zda-li mu je přítomnost těch dvou ztroskotanců příjemná. Tak ztroskotanců, ozve se mu v hlavě, a co jsi ty? Bez vzpomínek, bez jména, nakonec ti musela poradit ta opilá troska. Rozhodne se strávit noc mimo jejich obydlí, jídla má od Besvy ještě dost. Ráno najde místo, kde se poprvé vzbudil a prozkoumá ho. Nenašel nic, vůbec nic. Copak vrátit se po své vlastní stopě na místo, kde se poprvé probudil, nebyl pro něj žádný problém. Ale na tom kousku lesní půdy není zhola nic. Žádná stopy, jen ty jeho. Ví, že je skutečně velmi těžké a pomalu nemožné zahladit všechno tak dokonale, skoro až nepřirozené. Jako by někdo použil… nemohl si vzpomenout co. Také mu přišlo divné, kdo si s tím vším dal takovou práci. Kdyby ho chtěli zabít, měli nepřeberně možností, dokonce i ta voda byla dost blízko. Chtěl snad někdo, aby přežil? Lámal si s tím hlavu celý den, nemyslel na jídlo ani odpočinek, prostě jen zoufale hledal jakoukoliv stopu, jakékoliv vysvětlení.

Je do toho plně zabrán. Najednou znejistí. Znáte ten pocit, jako když vás náhle ovane studený vítr? Ten pradávný instinkt, který vám signalizuje blížící se nebezpečí. Okamžitě se schová. Chvilku trvá, než zaslechne vzdálené zvuky, někdo sem jde.

Prošla kolem něj skupinka dvanácti lidských mužů, spočítal je a prohlédl si pozorně jejich výzbroj. Naslouchal hovorům, aniž by ho v nejmenším zpozorovali. Cítil, že tohle už někdy zažil, sledoval a hodnotil nepřítele. To už musel bezpochyby mockrát dělat. Ozbrojenci ve špinavých císařských uniformách, někteří z nic jsou čerstvě poranění. Jak to povídal Zane – zběhové. Počká až přejdou. Zběhové z jakékoliv armády bývají hodně nebezpeční, ti totiž nemívají co ztratit a tak si hlavně berou. Najednou ho napadne: přišli ze směru, kde bydlí Besva a Zane. Vypadají, že před chvílí prodělali nějakou menší šarvátku. Vyrazí, chce se přesvědčit, že se mýlí, že se jeho představa nevyplní. Že se ti dva schovali, nebo byli na lovu, nebo prostě vojáci tu chatrč nenašli. Přeci by bylo pro tu tlupu jednodušší zůstat na vyrabovaném místě, pokud tu už někde nemají postavený vlastní tábor. Utíká lesem.

 

Nemýlil se. Věděl to. Ještě než když dorazil k polozemnici, cítil dým a čerstvou krev. Obydlí těch dvou se proměnilo v doutnající černou jámu. Vojáci tu dokonce nechali i své mrtvé, ani se nenamáhali je pohřbít. Ale zato jim sebrali boty, napadne ho, když překročí mrtvolu, které trčí z krku šíp. Zane jich šest dostal, než padl. Uvidí ho. Leží na zádech, oděv zčernalý krví, má i vyvředlé vnitřnosti. Tohle rozhodně není nijak hezká smrt. Útočníci to provedli schválně,napadne ho, zranění v oblasti žaludku a střev. Oběť umírá dlouho ve velkých bolestech s vědomím, že už jí není pomoci. Toto zranění se dá vyléčit jen, jen…Nemůže si vzpomenout, ani na vzpomínání nemá čas. Kde je Besva? Ležela na břiše, hlavu natočenou, takže uviděl na její tváři lehce překvapený výraz. Ze zad trčí ženě šíp, musel projít přímo čistě do srdce. Podle úhlu… otočí se s překvapeně po Zanem. Ten se pohne, ano, na toto zranění se umírá opravdu velmi dlouho, hodiny i dny. Krutá smrt.

Otevře oči a zašeptá: ,,Nemohl jsem jim dovolit, aby jí ublížili. I když moje malá sestřička kdysi pracovala jako prostitutka. Ale udělala štěstí, vdala se za bohatého zákazníka. Bejvala moc hezká, předtím než se to stalo… než se zbláznila.“

Udivilo ho, že muž ještě dokáže mluvit. Dívá se na Besvu a má v sobě jen prázdno.

Zane pokračuje, i když mu z koutku úst vytéká pramínek krve a slin: ,,Nebyli jsme bohatí. Mě dali do cechu, stal se ze mě vrah a z Besvy…“ Zane začal kašlat, vyplivne rudý chuchvalec: ,,Vzpomněl sis, fakt nejsi taky vrah?“

,,Nevím.“ Zašeptá.

,,To je škoda.“ Použil stejné slovo jako Besva, napadne ho a otřese se.

Zane přerývavě pokračuje: ,,Protože kdybys byl, najal bych si tě. Najal bych si tě, abys je všechny do jednoho zabil. Kvůli Besvě. Ty bys to dokázal, máš v sobě krev tarnen. Není lepších vrahů pod sluncem, vy jste zkrátka třída. Dokonce bych ti i zaplatil, jsou tu peníze, ale dobře schované. Ti blbci se ani neptali, vůbec je to nenapadlo. Odnesli si jen ten chlast. Doufám, že jsem zvoral pálení a oslepnou.“

,,Zabiju je.“ Řekne tiše: ,,Zabiju je v noci a všechny. Budou opilí, nepozorní. Svedu to. Nevím, jestli jsem vrah, ale jistě vím, že je dovedu jednoho po druhém zabít.“ Rozhlédne se pátravě: ,,Nenechali tu nějakou zbraň?“

,,Ne, nechtěli, abych se sám dorazil. Mám trpět.“

,,Pak si vezmu nějakou z jejich zbraní.“

,,Chlape, jestli nějak vypadá smrt, tak musí vypadat jako ty.“ Zachroptí Zane ,,Podruhé díky.“

,,Podruhé?“ Podiví se.

,,Tys mě tam u napajedla neslyšel. Řek jsem ti díky, za to žes nás nezabil. Je srandovní kolik toho umírající nakecá, co?“ Rozkašle se: ,,Můžu tě poprosit ještě o něco?“

Sklonil se k němu. Říká: ,,Chceš dorazit? Dovedu to bezezbraně, prostě ti zlomím vaz.“

,,Byl si vrah, nebo sním boty. Ne, ne, já chci, aby ses vrátil a řek mi, že jsou všichni mrtví. Pak ti povím, kde jsou ty prachy. Dřív ne. Vydržím to, jsem totiž docela vožralej, alespoň jednou mi je ten chlast k něčemu. Necejtim bolest. Chci po tobě, abys sem Besvu přitáhl, chci naposledy vidět její tvář. Chci vědět, že mi všechno odpustila.“

Vyhověl mu, zvedl mladou ženu a položil jí vedle Zaneho tak, aby na ní muž dosáhl a viděl. Na rukou mu zůstala její krev.

,,Vrátím se, až budou všichni mrtví.“ Slíbí a odejde bez ohlédnutí.

Zane pohladí sestru po vlasech. Zašeptá: ,,Odpusť, odpusť mi to všechno, to co jsem z tebe a ze sebe udělal. Chtěl jsem odejít z cechu, abych tě našel, blbej hlupák, nevěděl jsem za tu celou dobu jaký jsou. Poslední zakázka a pak svoboda, poslední zakázka, co nás oba zničila. Nevěděl jsem, že zabiju tvého muže, netušil jsem, že mě při tom uvidíš.“Najde jejich tábor. Celkem jich je dvacet dva a tři jsou zranění, Zane měl opravdu dobré skóre, než ho dostali. Jen dva na hlídce, navrch posilnění Zaneho pochybnou pálenkou. Nepozorní, sebejistí. Hodnotí pečlivě situaci, obhlíží si bedlivě terén, plánuje, rozvažuje koho zabije prvního a jak. Jeho mysl běží jako po mockrát vyšlapané cestě. Krok po kroku, bez emocí, čistě logicky. Tohle už jsem někdy dřív musel dělat a ne jednou, víckrát. Pomyslí si. Nejspíš jsem skutečně vrah.

Čeká tak do půl druhé ráno podle hvězd. Přesně do doby, kdy jak ví, lidé mají nejtvrdší spánek, pak vyrazí. Hlídce zlomil vaz jednomu po druhém. Jeden z nich dokonce spal opřený o strom. Bylo to k uzoufaní snadné, uchopit zezadu za bradu a prudce trhnou do strany. Okamžité a bez hluku. Od mrtvých si vzal zbraně. Zvláště kvalitně vyrobený tesák se mu zamlouval, hodil se k jeho nehezké práci. Pokračoval. Je neskutečně jednoduché podřezávat lidi ve spánku, směšně snadné, zvlášť když předtím dost pili. Většina se ani nevzbudila. Ti co se probudili, ani nestačili ztropit povyk. Doopravdy se mu postavilo na odpor až těch posledních šest, jeden z nich se totiž probral a výkřikem před svou smrtí vyburcoval k obraně ostatní. Neměli však žádnou šanci, ani se zbraněmi. Pohyboval se po paměti, tělo vědělo, co dělá. Přesné útoky, rychlé krytí, šest protivníků není vůbec nic. S těmi se počítá v každé základní technice, napadlo ho. Poslední z nich prosil o život. Zabil ho bez zaváhání, i když ten muž plakal. Besva určitě také prosila, neslitoval se však nikdo. Když bodl, pomyslel si jen: Správně bych ti taky měl vyvrhnout vnitřnosti a nechat tě tu, hodiny chcípat, na to ale já nemám. Vrací se, teď už je vrah. Nevěděl, jestli jím byl i předtím, předtím než se probudil tam v lese. Ale nyní objevil něco v čem je skutečně dobrý, smrtící.

 

 

 

 

Vrátí se za Zanem a Besvou, chtěl ty dva pohřbít. Vojenské zběhy prostě nechal, tak jak byli, jen je obral o pár užitečných věcí – zbraně, nějaké to ošacení, zásoby, vybavení, peníze a tak. Prostě okradl zloděje. Jen ať se mrchožrouti pomějí. Tihle chlápci přeci nepochovali ani své padlé druhy, tak proč by se s nimi měl špinit on. Muž je stále při vědomí, sténá bolestí.

,,Už jsou všichni mrtvý.“ Řekl, když se nad ním sklonil.

,,Vidím.“ Zachroptěl Zan: ,,Trochu si je oškubal, to je dobře, protože já s těma penězma kecal.“

,,Myslel jsem si to, takže zaplatili oni.“ Řek mu.

,,Uděláš pro mě ještě něco zadarmo?“ Požádá ho Zane.

,,Vrátil jsem se, abych vás pohřbil, tohle je přeci samozřejmé.“

,,V dnešním světě zas tak ne. Tvrdl bys tu dost dlouho, kdybys čekal na to, až skapu, chlape. Já už bolestí nevydržím, prosím…“

Zlomil mu vaz, rychle a hned. Potřetí Zan to díky ani nestihl zašeptat. Pohřbil je pak do jednoho společného hrobu. A vyrazí na cestu. Stále nezná své jméno, ani svou minulost. Ale jak mu poradil Zane, něco už si prostě vymyslí, na to má dost času, než dorazí dolů z lesů do civilizace. Možná byl vrah předtím, než se probudil. Možná ne, ale teď je to už úplně jedno, teď již jím bezpochyby je. Zabil dvacet dva zběhlých vojáků rychle, čistě a bez soucitu. V zabíjení je dobrý, je skutečně smrtící.